Mečíky, jiřiny, chrpy, ale i pivoňky nebo růže. Přes sto druhů květin pěstuje na dvou polích kousek za Prahou Miloslava Hilgertová. Absolventka Agronomické fakulty MENDELU hospodaří na pozemcích ekologicky a s respektem k okolní krajině. Pod značkou Kytky od potoka prodává kytice, věnce a pořádá i workshopy. Spolu s tím obnovuje rodinný statek, na kterém před nucenou kolektivizací v padesátých letech hospodařili její předci.
Statek ve Velkých Přílepech jste získali zpátky v devadesátých letech. Byla to právě rodinná tradice, co vás motivovalo k tomu pustit se do práce v zemědělství?
V restitucích vrátili dědovi pole a téměř vybydlený statek. To nejdůležitější, rodinnou tradici, na kterou bychom mohli navázat, nám ale nevrátil nikdo. Sedlácké geny si přesto našly cestu a moji prarodiče vybudovali z džungle okolo domu nádhernou zahradu. Na ní jsem jako dítě strávila spoustu času. Tak v šestnácti jsem pak začala sama pěstovat zeleninu, samozřejmě ekologicky.
Pěstování zeleniny jste se věnovala i v rámci komunitního hospodaření KomPot. Nelitujete, že jste tehdy vyměnila práci na ministerstvu životního prostředí za zelinářství?
Na ministerstvu jsem začala pracovat po škole, snažila se změnit svět shora. Trvalo mi dva roky, než jsem pochopila, že to není cesta pro mě. Někdy v té době jsem narazila na seminář o komunitou podporovaném zemědělství, což je úžasný koncept, který propojuje zemědělce a spotřebitele. Měli jsme po druhém pradědečkovi ještě pole v obci Středokluky a tak jsme spolu s dalšími podobně nadšenými lidmi založili KomPot. Dnes se tam na více než hektaru půdy pěstuje zelenina, ovoce i bylinky pro zhruba šedesát rodin.
Jak takové komunitní zemědělství funguje?
Kolem zahrady a polního sadu se sdružují lidé, kteří se podílejí na jejich chodu finančně, ale také svou prací a nápady. Členové komunity si na sezónu předplatí podíl a pak mohou pravidelně odebírat část úrody. Sklízí se od května do října v týdenních intervalech.
Nakonec jste ale v roce 2014 od zeleniny zběhla ke květinám. Proč?
Byl to nápad kolegyně, se kterou jsme pracovaly v komunitní zahradě. Po krátkém zamyšlení mi to přišlo skvělé, protože jsem vnímala díru na trhu. Tehdy u nás moc lidí ekologicky kytky nepěstovalo, dnes už je situace jiná. V Česku máme několik desítek ekologických pěstitelů, společně jsme dokonce založili platformu Výkvět. Nejvíc mě na té práci baví, že postupně vracím život na pole, kde se šedesát let používaly pesticidy.
O vnímání půdy jako celku
Květiny dnes pěstujete na dvou polích o celkové rozloze jeden a čtvrt hektaru. První pozemek je schovaný v zeleném údolí mezi stromy, druhý leží na kopci za posledními domy a vytváří pomyslný ostrůvek mezi žlutými lány monokultur. Dohromady na záhonech za rok vypěstujete zhruba sto druhů květin. Řídíte se při výsadbě nějakými trendy?
Sto druhů je opravdu hodně, naše výsadba je ale odvislá od toho, že potřebujeme mít dostatek květin po celou sezónu a nejlépe ve všech možných barvách. Troufnu si tvrdit, že trendem jsou sezónní květiny, které jsou ekologicky pěstované – lidé za nimi vidí ten příběh. Jejich design je úplně jiný než to, co běžně vídáte v obchodech. Třeba u svateb je aktuálně trendem luční tematika. Pravdou ale je, že když jsme začínali, většina lidí nechápala, proč to děláme. Dnes už lidé mnohem více vnímají naše hodnoty. Samozřejmě, orientujeme se spíš na městskou klientelu, naši zákazníci už kupují například biopotraviny a květiny jsou tak pro ně další krok.
Česko nepatří zrovna ke květinářským velmocím. A tak když už se u nás květiny produkují, děje se to v souladu s ekologickými principy? Nebo konvenční zemědělství i v tomto segmentu převládá?
Nestačí si koupit českou kytku. Je opravdu potřeba jít dál, ptát se, jak byly květiny vypěstované. Květiny se dají úplně bez problému pěstovat ekologicky, jen je nutné přijmout, že člověk nemůže mít vše na sto procent pod kontrolou. Někteří pěstitelé ale neumí přijmout, že věci v zemědělství nejsou dokonalé. A přesně tito lidé si pak v určité fázi řeknou, že už dluží spoustu peněz, dali do toho hodně energie a tak záhony jednoduše chemicky postříkají.
V určitou chvíli to ale pro někoho opravdu může být jediná cesta, jak svoje podnikání zachránit…
Já jsem do pěstování taky dala hodně peněz a energie. Kdybych ale začala používat chemii, celé by mi to přestalo dávat smysl. Ono se ekologicky dá pěstovat vždycky, jen je potřeba se naučit vnímat hospodářství jako celek. Vnímat ten svůj statek jako jeden organismus. Vždyť u lidského zdraví to děláme úplně stejně. Podporujeme imunitu, aby byl člověk zdravý, a necpeme do něj hned antibiotika.
Jaká jsou podle vás základní specifika ekologického pěstování?
Základní poučka je, že na zdravé půdě vám vyroste zdravá rostlina. Taky nechávám prostor pro volnou přírodu. Například škůdce už řešíme naprosto minimálně, protože vytvářím natolik pestré prostředí, že v něm fungují autoregulační mechanismy – stejně jako u imunity člověka. Například vím, že se mi někde objeví mšice, ale než bych našla nějaké ekologické prostředky na jejich likvidaci, do čtrnácti dnů se mi tam namnoží berušky a problém vyřeší. Ano, stává se, že máme ztráty. Spíš než choroby a škůdci nás ale trápí sucho.
Když mluvíte o suchu, vnímáte, že je poslední dobou vody nedostatek?
Každý rok je úplně jiný, srážek ale zůstává dlouhodobě stejně. Četla jsem, že za posledních šedesát let se u nás oteplilo v průměru o dva stupně, takže je mnohem větší výpar. Proto se snažím pečovat o krajinu jako celek, aby byla co nejzdravější. Vysazuju stromy, keře, hodně půdy jsem zatravnila, aby se vsakovala voda. Třeba teď jsme u nás zachytili lišku, žáby, máme neskutečně hmyzu, vídáme taky koroptve, zajíce, hnízdí u nás skřivani. Z toho mám obrovskou radost a motivuje mě to k další práci.
Máte ve vaší zelené oáze nějakou květinu, která je pro vás opravdu srdeční záležitostí?
Asi nemám. Každá kytka je pro mě krásná a jsem vděčná za každý květ, který sklidíme a udělá někomu radost. Hodně ráda mám ale například chrpy.
Když jsme si prohlížely podle nad obcí, říkala jste mi, že do budoucna přemýšlíte nad rozšířením výsadby…
Spíše vymýšlím využití pro další pozemky. Možná tam vznikne sad s něčím netradičním nebo budeme pěstovat bylinky. Mělo by to být něco slučitelného s dynamikou pěstování květin. Takže by mi vyhovovala sklizeň později na podzim. Více nechci zatím prozrazovat.
A další květinové záhony neplánujete?
Za stávajících podmínek si to neumím moc představit, i vzhledem k tomu, jak jsme limitovaní vodou. Na druhou stranu, já ani velkou firmu mít nechci. Za poslední dva roky jsem to tady dost zmenšila, protože najednou jsem musela být víc v kanceláři, řešit procesy, teambuildingy a já nevím co ještě. A to mi vůbec nevyhovovalo. Teď jsem spokojená, když držím květinu v ruce od semínka. Když si sednu na traktor, sklízím, vážu a jsem i v kontaktu se zákazníky nebo řeším sociální sítě. Přes sezónu zaměstnávám zhruba deset lidí, ale nejsou to celé úvazky.
Zapojila jste i rodinu?
Bez toho by to vůbec nešlo, protože s manželem máme dvě malé děti. Hodně hlídají babičky i dědečci. Můj táta taky pomáhá s polními pracemi, jezdí třeba víc na traktoru než já. Manžel je programátor, takže se zase stará o web a s ním spojené záležitosti.
Celoročně se u nás květiny venku pěstovat nedají. Co vás živí v zimním období?
Nemáme nějaké velké skleníky nebo fóliovníky, ve kterých bychom si uměle prodlužovali sezónu. Nedává mi to ani moc smysl – přitápět, abychom v únoru na Valentýna sklízeli tulipány. S čerstvými kytkami tak začínáme koncem března a finišujeme v říjnu, v listopadu. Záleží na počasí v daném roce. Pak přecházíme na zimní kytice – kombinaci narašených větví a sušených květin. Jsou krásné a neokoukané. Ve váze vám udělají parádu i měsíc nebo dva. Máme vlastní sušárnu a pořád sušíme víc a víc květin. Tuhle oblast u nás na statku aktuálně posilujeme.
Kdo jsou vaši klienti?
Převážně ženy. Máme e-shop a třikrát týdně rozvážíme květiny po Praze, vyzvednout se ale dají i na statku. Důležité jsou pro nás taky svatby, u těch je rozptyl velký, zákazníci si je vozí klidně i na Moravu. Umíme kytky zabalit tak dobře, že cestu bez problémů zvládnou.
Kromě toho jste říkala, že děláte workshopy…
Workshopy jsou nedílná součást naší práce. Děláme komentované sběry, což je dvouhodinová procházka přes naše pozemky. Účastníci dostanou kyblík, nůžky a společně procházíme přes všechny záhony, já vysvětluju, lidé se můžou na cokoli ptát a u toho si nastříhají kytky. Osobně moc nefandím samosběrům, protože mnohdy nevíte, v jaké fázi tu kytku správně ustřihnout a pak se vám může stát, že vám rostliny ve váze zvadnou jenom proto, že potřebovaly ještě dva, tři dny na záhonu. Proto s lidmi radši chodím a vysvětluju. Pak máme taky spoustu workshopů, kde se dělají třeba adventní věnce nebo se lidé učí vázat kytice.
Vy sama jste prošla nějakým floristickým kurzem?
V životě jsem na žádném kurzu nebyla. Uvázat kytku mě naučila kolegyně, se kterou jsme tady začínaly. Není to těžká věc. Důležitá je praxe, musíte to mít v ruce. U první kytky má člověk křeče v rukou, rozpadá se mu to, druhá je lepší a tisícerá už úplně o něčem jiném. Občas mi přijde, že někteří floristé mají tendenci z toho dělat vědu – řeší se, jestli můžete dát žlutou kytku vedle růžové, jestli to může být rozlítané nebo ne. Já říkám, ať si každý najde to svoje, co se mu líbí a má z toho radost. I na workshopech lidem říkám, kombinujte si barvy podle sebe.
O nejen lučním kvítí
Vždycky jsem měla pocit, že když se květiny pěstují u nás, výsledné kytice musejí zákonitě vypadat jako luční kvítí. Ve vaší tvorbě ale vidím i poměrně elegantní pugéty…
U nás sklízíme gladioly, růže, tisíce pivoněk. To jsou velmi šlechtěné a elegantní květiny. Pravdou ale je, že velká část rostlin, kterou u nás pěstujeme, má spíš drobné květy a stonky. Právě proto potřebujeme v průběhu roku sklízet různé typy rostlin, vyvažovat to.
Název Kytky od potoka ale přece jen trochu evokuje, že sem tam sbíráte i volně rostoucí kvítí…
Zpětně si říkám, že jsem ten název asi nezvolila úplně dobře, ale s tím už teď nic nenadělám. Od potoka proto, že to naše první políčko v údolí leží právě u potoka.
Kde hledáte inspiraci při práci s květinami?
Nejvíc inspirace mi chodí od nevěst, které chtějí květiny na svatbu. Přiznám se, že mě těší, když je výsledek ve většině případů ještě hezčí než fotky, které nám zákaznice posílají.
S ekologickým hospodařením jste začala relativně brzy. Podpořila byste dnes mladé lidi v tom, aby se sami pustili do podnikání v zemědělství a dál u nás rozvíjeli krajinu?
Stoprocentně. Já jsem mluvila o tom, jak je ta práce někdy těžká a náročná. Dvakrát víc je to ale vyvážené svobodou a kreativitou. Svůj život máte ve svých rukou a ještě vidíte, že díky vaší práci něco reálně vzniká. Takže přestože zemědělství není jednoduchý obor, já bych neměnila.
Na Agronomické fakultě Mendelovy univerzity jste vystudovala obor Agroekologie. Co vás z Prahy přiválo do Brna?
Tenkrát to byla, tuším, jediná možnost, jak něco podobného studovat. Jiné školy v té době obor s podobným zaměřením nenabízely. Agroekologie mi dala široký rozhled, za což jsem ráda, protože mě vždycky spoustu věcí zajímalo a dost jsem si toho zjišťovala sama. Úplně jsem milovala třeba botaniku a dodnes se na rostliny dívám s velkou úctou. Důležitá byla pro mě i pedologie.
Když se podíváte na současnou situaci, máte pocit, že jsme jako společnost na dobré cestě k tomu, abychom květiny pěstovali s větším respektem k přírodě i lidské práci?
Byla bych ráda, kdyby ve společnosti vznikl tlak ze strany spotřebitelů, stejně jako je tomu v případě oblečení nebo potravin. Aby to zákazníci sami vnímali – a třeba nutně v zimě nepotřebovali čerstvé květiny, ale vystačili si s těmi sušenými. Opravdu bych si přála, aby květiny nebyly prosáklé chemií a aby je nedrželi v rukou lidé, kteří pracují v otrockých podmínkách někde v Africe nebo Jižní Americe. To bych si opravdu přála.
Ing. Miloslava Hilgertová
Pochází z Velkých Přílep. V roce 2007 absolvovala na Agronomické fakultě MENDELU obor Agroekologie a následně na České zemědělské univerzitě v Praze obor Péče o biosféru. Po škole pracovala na ministerstvu životního prostředí. Stojí za projektem komunitního hospodářství KomPot. V roce 2014 začala na rodinném statku ve Velkých Přílepech ekologicky pěstovat květiny a prodávat je pod značkou Kytky od potoka. Je spoluzakladatelkou komunitní Školy na statku, kterou navštěvuje starší z jejích dvou dcer.
