Letos na jaře ovládla televizní obrazovky druhá řada soutěže Peče celá země, ve které mezi sebou o titul mistra pekaře soupeřili amatérští pekaři a cukráři. Do finálového kola se probojovala i zootechnička Jana Pokorná, absolventka Agronomické fakulty MENDELU. S Janou se potkáváme na jejich rodinné farmě v Rešicích na Znojemsku. Na stole nechybí voňavá bábovka, hned na začátku navíc musíme rozhovor přerušit, protože kurýr veze zásobu čokolády až z Belgie.
Potkáváme se u vás na farmě, kde s rodinou chováte krávy plemene Charolais. Zároveň vím a teď i vidím, že vás v poslední době hodně zaměstnává cukrařina. Kde trávíte víc času, ve stájích nebo v kuchyni?
Po odvysílání soutěže Peče celá země bylo jasné, že se do cukrařiny musím pustit naplno. Ze začátku mi chodilo na mail i sto padesát poptávek denně, doteď mám asi čtyři tisíce nepřečtených zpráv, na které nestíhám odpovědět. Původně jsem plánovala, že si otevřu vlastní kavárnu tady nedaleko, na zámku v Dukovanech. Tam mi ale nakonec nevyšly prostory, a tak jsem místo toho začala psát svoji kuchařku. Vyjít by měla před Vánocemi.
Když by vás někdo hledal, našel by vás tedy spíš v kuchyni…
Je pravda, že většinu času trávím u sebe ve výrobně. Sem na farmu ale chodím vypomáhat, třeba když někdo potřebuje volný víkend. Pro mě je to takové zpestření. Říkám, že když mě naštve cukrařina, jdu se uklidnit ke kravám, když mě naštvou krávy, vracím se k pečení. V tuhle chvíli si nedokážu představit, že bych jedno nebo druhé úplně opustila. Třeba zrovna teď se těším na období telení, sezónu máme od září do května, a to jsme tady 24/7. Když jsem se připravovala na soutěž, schválně jsem si brala noční. Pamatuju si, jak jsem chystala dort, který pak byl v prvním dílu. Upekla jsem korpus, volal mě hlídač k porodu. Vrátila jsem se, připravila krém a zase musela odjet. Celou noc jsem takhle stavěla dort a přitom jezdila ke kravám. Bylo to vtipný, ale zároveň strašně náročný.
Začali vás lidé poznávat hned po odvysílání prvního dílu soutěže nebo jste měla klid delší dobu?
Často jezdím nakupovat do Třebíče a tam mě lidi poznávali už z reklam. Říkala jsem si, to není možný, zhubla jsi dvacet kilo, nikdo tě nepozná. Ale poznali. I teď mě ještě lidi v obchodě zastavují, chtějí se vyfotit nebo jen pozdravit, že mi fandili. Pokladní už mě znají, mávají mi, když přijdu. Je to hrozně příjemný, ale zároveň jsem přišla o takové to soukromí. V soutěži jste pro mnohé byla dlouho adeptkou na vítězství, nakonec jste ve finále těsně na titul nedosáhla.
Mrzelo vás to tehdy?
Když jsem se dozvěděla výsledek, samozřejmě mě to zamrzelo, protože jsem došla strašně daleko. Na začátku jsem vůbec nečekala, že bych se mohla tak daleko dostat, můj cíl bylo nevypadnout v prvním kole. Postupem času jsem si ale začala říkat, že to vlastně dopadlo nejlíp, jak mohlo.
Berete to tedy tak, že pro vás soutěž byla spíš odrazovým můstkem? Pečete na svatby, dodáváte zákusky do bistra Starý kopec nedaleko Znojma, spustila jste e-shop se zbožím pod vlastní značkou Nejsem bábovka…
Určitě to pro mě byl odrazový můstek. I když, po tom natáčení jsem nechtěla čtyři měsíce troubu ani vidět. Nesnášela jsem pečení a bylo pro mě strašně těžký najít si tu cestu zpátky.
Na Agronomické fakultě jste vystudovala obor Agrobyznys. Vybrala jste si ji s ohledem na uplatnění u vás na farmě?
Zemědělství pro mě bylo srdcovkou od malička. Jezdila jsem traktorem, dělala svačiny. Takže mě ani nenapadlo, že bych šla studovat něco jiného, chtěla jsem u zemědělství zůstat. Na studiu bylo super, že jsem měla dost času na to věnovat se i praxi u nás na farmě. To bylo velkým přínosem.
Hodí se takové vzdělání i úspěšné cukrářce?
Asi úplně ne. I když je pravda, že člověk ve škole dostane takový ten základ, všeobecný přehled.
Přiznám se, že když jsem vaše soutěžní počínání sledovala v televizi, myslela jsem si, že jste absolventkou programu Technologie potravin. Bavilo vás pečení odmalička?
Agrobyznys toho ale v sobě kombinuje hodně, takže vlastně i na tu Technologii potravin došlo. V soutěži jsme jeden díl dělali máslo a tam se mi hrozně hodilo to, co jsem se naučila ve škole. Ale abych odpověděla
na otázku, ano, od mala jsem byla s babičkou a maminkou v kuchyni, furt jsem zkoušela různé věci. Pamatuju si, že jako první jsem udělala právě palačinky, pak z nich byl v soutěži recept na palačinkový dort. To bylo ještě na základce. Teď jsem se naplno ponořila do moderní francouzské cukrařiny, úplně mě to pohltilo.
Přihlášku do soutěže prý za vás podala maminka a vy jste tak na konkurz jela ne zcela dobrovolně. Kdy jste začala věřit, že byste mohla uspět?
S tou přihláškou to vůbec bylo zajímavý. Původně jsem totiž chtěla přihlásit kamarádku. Jenže, když jsem si našla formulář, zjistila jsem, že všechny potřebné údaje o ní stejně nevím, tak jsem toho nechala. Za nějakou dobu mi přišlo do mailu: zveme vás na užší kolo castingu. Říkala jsem si, že bych to poslala nějak špatně? A co teď? Začala jsem vyšilovat po celým baráku, mamka se v patře smíchem dusila do polštáře, ale nepřiznala se mi, že mě přihlásila ona.
Na casting jste ale odjela…
Nakonec ano, a tam mi mamka taky ještě neřekla, že to byla ona. Dozvěděla jsem se to až cestou zpátky, v tu chvíli jsem myslela, že ji zabiju. (směje se) Už na prvním castingu ale bylo na Maršálkovi (porotce soutěže, pozn. red.) vidět, že mě v soutěži chce. Pak byl další casting, už s kamerovými zkouškami. Tam jsme dostali zadání, suroviny a řekli nám, že máme upéct kávovou roládu. Hned jsem si vzpomněla na to, jak jsme ji pekly s babičkou. Vždycky jsme si musely prvně udělat kafe, aby stihlo vychladnout a nesrazil se krém. Tak jsem letěla pro kafe a začala ho vařit. Za chvilku přišli s kamerami a ptají se: proč vaříte to kafe?
Aby se nezdrcnul krém, povídám. Odešli, ale za moment byli zase zpátky a znovu se ptali. Tak jim říkám, proč se mě pořád ptáte? A to už nevydržela paní vedle mě, která
zahlásila: vole, na co vaříš to kafe? Tam se dává rozpustný! Takže všichni už měli hotový pláty těsta na roládu, jen já jsem si vařila kafe. (směje se)
Musí člověk dopředu zvládat složité cukrářské techniky nebo se některé věci dají naučit doslova až za pochodu?
Já jsem si pořád říkala, není to MasterChef, je to příjemnější, založený na lidských receptech. Jenže, když mi pak přišlo zadání, nestačila jsem se divit. Dezert skrytý uvnitř čokoládové koule, nějaká empanada, často
jsem podle názvů ani nevěděla, co daná věc znamená. Hledala jsem recepty na internetu, překládala si je z francouzštiny, z angličtiny, zkoušela to pak doma. Ale bylo to hrozně náročný, psychicky, fyzicky i finančně. Protože třeba jen vybavení na čokoládu mě stálo deset tisíc, čokoláda jako surovina patnáct set, celkově mě ta příprava doma vyšla na nějakých sto dvacet tisíc korun. To jsem si před soutěží vůbec nedokázala představit.
Kterou z výzev jste si pak v soutěži ale opravdu užila?
Nejvíc jsem si paradoxně užila pečení planety, protože tam jsem poprvé nějakým způsobem přičichla k moderní cukrařině. V ten okamžik mě to začalo fakt bavit.
Co pro vás naopak bylo nejtěžší?
Určitě to finále, protože už jsem byla hodně vyčerpaná. Celkově jsem byla taková odevzdaná, hlavně jsem věděla, že jsem si dopředu ten finálový dort ani jednou nezkusila, protože jsem nepočítala s tím, že až do finále dojdu. Když jsem to zjistila, upekla jsem si jen základ na tu knihu a planetu a prostě jsem tam odjela s tím, že děj se vůle boží.
Jak náročný byl proces natáčení?
Jezdili jste na zámek Bon Repos u Prahy každý týden? Celkem nám natáčení zabralo pět týdnů. Bydleli jsme na hotelu v Praze, odtud nás vozili na zámek. Od pondělí do čtvrtka jsme vždycky točili dva díly, v pátek byl čas na reklamy. Z pátku na sobotu jsem pak odjížděla domů, v neděli se zase vracela.
Kdy jste měli prostor na přípravu osobní a kreativní výzvy? Vždy doma mezi natáčeními?
Fungovalo to tak, že jsme v prosinci dostali zadání a v lednu jsme ho museli odevzdat. To znamená, že jsem si přes zimu musela vyzkoušet všechny recepty, protože podle toho, co jsme odevzdali, takové suroviny jsme pak na natáčení dostali. Po tom lednu jsem ale byla tak vyčerpaná, že jsem pak následující dva měsíce vůbec nepekla. Jak se blížilo natáčení, říkala jsem si, měla by sis to ještě tak dvakrát, třikrát zkusit. Tak jsem to průběžně zkoušela, mezi natáčeními jsem už ale nepekla. To jsem byla ráda, že jsem si sedla před dům a koukala do blba.
Stíhala jste v mezičase pomoct i s prací na farmě?
Já jsem za sebe neměla náhradu, takže jsem vždycky po návratu o víkendu dělala věci, které tady na mě čekaly přes týden. Odhlašování, přihlašování zvířat, fakturace, úhyny, telení. To jsem si jen sedla do kanclu
a odškrtávala, co mi tam taťka nachystal.
Čemu všemu se u vás na farmě v Rešicích a Horních Dubňanech věnujete?
Zabýváme se živočišnou i rostlinnou produkcí. Co se týká té živočišné, specializujeme se na šlechtění skotu plemene Charolais, úzce spolupracujeme s jednou topovou genetikou z Francie. Snažíme se
docílit dvojího osvalení, mutace F94L genu, který způsobuje to, že je telení snazší. Telata nejsou tak velká, svalovou hmotu nabírají až po narození. Důležitá je pro nás i bezrohost. Máme kolem sto šedesáti matek, plemenných býků máme deset. V rámci rostlinné produkce děláme všechno, nejvíc asi kukuřici, jednak do siláže pro zvířata, ale taky máme bioplynovou stanici. Pak už klasika, pšenice, ječmen, slunečnice, řepka, řepu už neděláme. Celkem je nás tady na to asi dvanáct lidí.
To se nedivím, že jste mezi pečením musela naskočit i zpátky do práce na farmě. Jaké jsou teď vaše nejbližší plány do budoucna?
Pořád visí ve vzduchu ta kavárna. Plánuju nová trička na e-shop, chtěla bych jejich prodej spojit i s pomocí onkologicky nemocným. A pak je tady ta moje kuchařka. Ráda bych, aby v ní byly klasické recepty, aby si ji lidi mohli vytáhnout třeba v neděli a něco podle ní upéct. Už jsem zapojila i babičku. Určitě tedy budu vycházet z tradičních receptů, některé ale pojmu moderně. Třeba roládu nebudu dělat klasicky, ale nakrájím ji na kousky a namočím do čokolády. Můj cíl je, aby šlo všechno upéct se základním vybavením, které má člověk doma, aby nemusel dokupovat nějaké speciální pomůcky. Ale když mluvíte o těch plánech, mám i jeden zemědělský…
Jaký?
Příští rok v dubnu by přímo u nás na farmě měl být celosvětový Charolais kongres. Na to se taky moc těším.
Na závěr mi odpusťte trochu toho kdyby. Kdybyste se mohla do soutěže znovu přihlásit, šla byste do toho? A myslíte, že byste si k profesionálnímu pečení našla cestu i bez televize?
Sama bych se určitě nepřihlásila, kdyby mě někdo znovu přihlásil, tak to asi zkusím. Byla to obrovská zkušenost a zpětně za ni mamce děkuju, i když jsem ze začátku nadávala a to fest. A jestli bych se živila jako cukrářka? To spíš ne. Určitě bych zkoušela různé věci, cestu k moderní cukrařině bych ale rozhodně nenašla tak rychle a asi bych taky nepekla na zakázku.
Ing. Jana Pokorná pochází z Horních Dubňan na Znojemsku. V roce 2019 absolvovala na Agronomické fakultě MENDELU navazující magisterský obor Agrobyznys. Na jaře roku 2022 se v televizi probojovala do finále soutěže Peče celá země. Před soutěží pracovala na rodinné farmě zaměřující se na chov krav plemene Charolais. Na farmě vypomáhá i v současnosti. Vedle toho peče dorty a dezerty na zakázku, má e-shop www.nejsem-babovka.cz a připravuje vlastní kuchařku
