Náčelník české vědecké stanice J. G. Mendela v Antarktidě, Ing. Bc. Pavel Kapler, Ph.D., absolvoval na Agronomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně Agroekologii; při navazujícím doktorském studiu Aplikované a krajinné ekologie byl jeho školitelem prof. Zdeněk Žalud. Tři měsíce v roce tráví na stanici, zbytek času je manažerem projektu výzkumné infrastruktury CzechPolar2, prostřednictvím kterého MŠMT provoz stanice podporuje. Je členem správní rady Českého antarktického nadačního fondu a delegátem za ČR v mezinárodní organizaci COMNAP (Council of Managers of National Antarctic Programmes).
Pane doktore, byl to Váš klukovský sen stát se „polárníkem“? Nastupoval jste na Mendelovu univerzitu v Brně s představou, čemu se chcete v budoucnu věnovat?
Na střední škole jsem měl spoustu převážně humanitních zájmů a „Mendlovka“ byla v mém osobním pořadí až třetí. Jiné školy mi ale napoprvé nevyšly. Myslel jsem si, že hned jak se příští rok dostanu jinam, studia zemědělky zanechám, ale rychle mě to tu chytlo a o osm let později jsem skončil – s doktorátem. I když mám zimu rád, o nějakém „polárničení“ jsem ale neměl nikdy ani zdání, snil jsem tehdy o práci v CHKO nebo o dráze řádného akademika.
Jak se tedy stalo, že jste se ocitl za polárním kruhem?
Zkusil jsem si po škole několik hodně různých zaměstnání, ale nějak to pořád nebylo to pravé. Ve třiceti přišel čas ujasnit si priority. Řekl jsem si, že chci zůstat někde blízko českých klimatologických výzkumů, ale ne jako čistý vědec ani úředník; chtěl jsem mít základnu v Brně a přitom hodně cestovat a věděl jsem, že nemám rád horko. A přesně tehdy jsem narazil na inzerát, kterým Masarykova univerzita hledala správce pro svou vědeckou stanici v Antarktidě. Nebylo proč váhat – přihlásil jsem se a za měsíc už odjel na svou první expedici. Antarktida zajímá české vědce přes šedesát let, svou polární stanici tu však mají teprve od roku 2007. Co zajímavého těch deset let fungování české výzkumné stanice na ostrově Jamese Rosse přineslo? Do Antarktidy se jezdí proto, aby se poznala její minulost, pochopila přítomnost a bylo možné odhadnout budoucnost. Zjistila se celá řada věcí z různých vědeckých oborů – od geologie, kde jsme zaznamenali objev první antarktické fosilní živočišné houby, přes nejrůznější biologické a mikrobiologické obory, kde máme popsáno několik desítek nových druhů, až po klimatologii, která přinesla světový rekord – nejvyšší naměřenou teplotu v Antarktidě +17,8 °C. Do výzkumu zapojených vědeckých disciplín už máme ke třiceti.
Jak zhruba vypadá typický den na polární stanici – pokud něco jako typický den existuje?
Den začíná vlastně už večer předchozího dne, kdy je třeba podle předpovědi počasí naplánovat, který vědec kam vyrazí a co tam bude dělat, kdo koho doprovází a jestli se půjde pěšky nebo na čtyřkolkách či na člunech. Stanoví se taky služba, která další den vaří a uklízí, režim na stanici je dost vojenský. Ráno po snídani vyrazí všichni za svou prací, která je krátce přerušena obědem a pak pokračuje až do večera. Dlouhý polární den umožňuje práci po 12 až 18 hodin, po večeři se většinou ještě pár hodin pracuje. Vzácné chvíle zábavy zaplní posezení s kytarou nebo společné sledování filmu, na spánek obvykle moc času nezbývá. Všichni ale vědí, že nejeli na piknik; krátké jižní léto nedává moc prostoru k lelkování.
Většina z nás cestuje do práce autem, autobusem, vlakem. To ale asi nebudou dopravní prostředky, které dopravují do práce Vás…
Máte pravdu, do Antarktidy se šalinou nedostanete. Napřed se letí komerčním letem na jih Jižní Ameriky, odkud je možná dvojí cesta: buď vojenským speciálem argentinského letectva na jejich základnu Marambio a odtud hodinku letu vrtulníkem nebo přes Drakeův průliv na palubě chilského ledoborce, kde nás čeká nejméně pět dní houpání na vodě.
Během pobytu v Antarktidě jste vystaveni náročným podmínkám, ať už se jedná o klimatické, zdravotní, sociální a jiné, které nás neznalé možná ani nenapadnou. Co je pro Vás nejnáročnější? A jaký musí být člen expedice, která se chystá za polární kruh?
Dopad antarktického prostředí na jedince je hodně individuální. Někdo hůř nese odloučenost od rodiny, pro jiného je velký problém zvyknout si po návratu znovu na život v civilizaci. Já se vracím na jih po osmé, pro mě je nejnáročnější rozpoznat, zda někdo z výpravy nevykazuje známky trudnomyslnosti a jak mu nejlíp pomoct. Obecně ale na stanici míří lidé zdraví a odolní, takže to nebývá třeba; nejlepší prevencí je mít hodně práce, protože platí, že kdo si hraje, nezlobí.
Využíváte svých znalostí získaných na Agronomické fakultě v praxi?
Rozhodně! Od základních věcí, jako je porozumění práci a nárokům vědců, o které se jako správce stanice starám, přes znalosti meteorologie, synoptiky a dalších přírodních zákonitostí, bez kterých by vedení expedice v Antarktidě nebylo možné, přes podávání odborných zpráv, statistiku a práci s rozsáhlými databázemi a GIS-softwarem, bez kterých se zase neobejde práce v kanceláři, až po třešničku na dortu – zpracování hodnocení EIA za celý národní vědecký program v Antarktidě. A vlastně asi díky bioklimatologii, na kterou jsem se při svém studiu zaměřil, jsem dnes tím, čím jsem, protože nejspíš tohle přišlo panu prof. Proškovi (zakladateli stanice, který mě na tuto pozici přijímal) nejsympatičtější. Nikdy nevíte, co se vám bude jednou hodit; já určitě nelituji ničeho, co jsem si ze studentských let odnesl v hlavě.
Jakou perspektivu má podle Vašeho názoru studium na AF MENDELU?
Podle mě je to perfektní odrazový můstek pro každého, kdo má zájem o přírodu a její funkční vztah s člověkem. A přijde mi, že věcí, které pak s tímhle vzděláním můžete dělat, je parádní výběr; ta variabilita při zachování původního smyslu se mi na tom líbí ze všeho nejvíc. Samozřejmě, že je super, když víte předem, čím chcete být, a jdete si za tím, ale jednak setkání s realitou nebývá vždy růžové, a pak – kdo to už v devatenácti ví přesně? Já to v té době nevěděl, ale byl jsem si jistý, že se znalostmi z téhle alma mater se nikdy a nikde neztratím. A taky že ne! :)
